Román na pokračování stále pokračuje. Můžete rozhodnout o páté kapitolce. K dispozici máte všechny minulé kapitoly a shrnutí děje. Jdeme na to!

Tentokrát vám vůbec nezávidím. Obě soutěžní kapitolky jsou napínavé, čtivé a nenásilně navazují na děj.

Hlasovat můžete opět prostřednictvím anketky do neděle 4. prosince 2011.

CHODBA SKRYTÉ TEMNOTY

Prolog
První kapitola – Scott Paterson
Druhá kapitola – Překvapení
Třetí kapitola – Kniha mrtvých
Čtvrtá kapitola - Nečekaná pomoc


a) 5. kapitola - Podivní spojenci

Lina se však zastavila hned poté, co vyšli z místnosti. „Nějak se mi to nezdá,“ pípla roztřeseným hlasem. „Grace, stalo se někdy, že by se dveře samy otevřely, když jsi byla uvnitř?“
„Ne, tohle je poprvé,“ odpověděla dívka.
„To je zvláštní,“ zauvažoval Nick. „Proč se tak najednou otevřely?“
„Nejspíš některý z našich pokusů o otevření marný nebyl, i když chvilku trvalo, než se otevírací mechanismus spustil,“ nenechal se odradit Scott. Chtěl záhadě přijít na kloub a rozhodně neměl v úmyslu se do kobky vracet.
„No, nevím,“ rozpačitě opáčila Lina. „Jen aby nás nečekalo nějaký překvápko, který se nám nebude líbit,“ zauvažovala. Toto místo jí nahánělo strach.
„Bojíš se?“ ušklíbl se Scott, i když i on měl podobný pocit, jako Lina.
„Ne,“ vyhrkla dívka, aby se jí kluci nesmáli. „Tak pojďme,“ dodala rezignovaně.

Grace vyrazila mlčky jako první. Byla nejstarší, proto cítila, že by se o skupinu mladších studentů měla postarat, i když sama byla slabá a sklíčená. Za ní šel její kamarád Nick. Scott s Linou po boku je následovali. Šli dlouhou temnou chodbou asi tři minuty, když se před nimi objevily dveře. Byly totožné s těmi, kterými právě unikli ze svého „vězení“.
„Tohle se mi nelíbí,“ špitla Grace a i ostatním se ve tvářích zračilo znepokojení.

Stejně jako v kobce, i zde se objevilo sílící světlo, poté, co hrad opět pročíslo chvění a otřesy. A znovu se ztratilo ve stěně a pak se rozsvítil jeden ze symbolů. Kamarádi se na sebe podívali. Nevěděli, co dělat. Nakonec to byl Scott, kdo se jako první dotkl kamene, pak postupně i ostatních. Zbylá trojice vše sledovala se zatajeným dechem. Lina vytáhla kus pergamenu a značila si pořadí symbolů. Co kdyby kombinaci ještě potřebovali, aby utekli většímu nebezpečí? Mohla by se jim hodit. Nevěděla, kdo jim pomáhá dveře otevřít, ale pokud je chce někdo nalákat na určité místo, těžko jim bude pomáhat i utéci z něj.

Dveře se otevřely a ocitli se v další místnosti. Byla plná zvláštního, mihotavého světla. Vešli dovnitř, neměli jinou možnost. Jedině vrátit se zpět a čekat na postavu v kápi. Jakmile vešli, dveře se zavřely. Nyní zjistili, z čeho světlo pramení. V místnosti bylo půl tuctu podivných postav. Vznášely se ve vzduchu. Kdyby je naši přátelé měli k něčemu přirovnat, nejspíše by to byli duchové. Postavy byly průhledné, ale ne bílé. Spíše namodralé. Také neměly tak lidské rysy. Byly jakoby zdeformované.

„K-kdo nebo c-co jste?“ vyhrkla Lina zděšeně. Scott ji chytil kolem ramen. Všichni čtyři na ně hleděli.
„Sami nevíme,“ ozvala se jedna z postav hlubokým, nepřirozeným hlasem. „Všichni jsme byli mrtví, pak jsme se najednou ocitli zde, v tomto podzemí. Ani nevíme, kde jsme. Někdo nás musel oživit magií. Viděli jsme kromě vás jen skupinku lidí v kápích. Nejspíše oni nás sem povolali. Podle jejich reakcí na nás se však pokoušeli o něco jiného. Zuřili, když viděli, co udělali. Zavřeli nás do místnosti, odkud jste odešli. Přivolávali nás postupně. Přibýváme tu po jednom. Nestarají se o nás. Nemůžeme odtud. Dokážeme proplouvat zdí, ale není nám to platné. Můžeme být jen v podzemí, světlo nám ubližuje. Proto ani nedokážeme zjistit, kde se nacházíme. Jen víme, že za těmito dveřmi,“ ukázal na dveře na protější straně místnosti, „je světlo. Nějaké schodiště. Co s námi bude? Kdo jsme? Pomozte nám, prosím. Vraťte nás do říše mrtvých. To proto jsme vám pomohli otevřít dveře. Prosím.“ Jeho hlas zněl zoufale. Ostatní postavy přikyvovaly.

„To snad ne,“ povzdechla si Grace a složila hlavu do dlaní.
„Ty víš, oč jde?“ obrátil se k ní s nadějí Nick.
„Možná,“ odvětila po chvíli dívka. „Nejspíše se snaží oživit mrtvé i bez knihy. Jenže se jim to nepovedlo. Místo těla oživili duše.“
„Co budeme dělat?“ vyjekla Lina.
„Musíme najít ředitele a říci mu, o co tu jde,“ rozhodl Nick. „Snad on vymyslí, co dělat. Zkusíme ty dveře.“
„Co když je to past?“ zareagovala Grace.
„Máme snad jinou možnost? Zde je alespoň naděje. Tam, kde jsi byla, je jen tvoje věznitelka.“
Grace jen rezignovaně přikývla. Nick měl pravdu.

Tajemné postavy propluly do temné chodby, aby jim světlo neublížilo, až dveře otevřou, a čtveřice kamarádů otevřela snad již poslední dveře. Prošli jimi a stanuli v chodbě sklepení, kterou znali. Kdysi tu pátrali po tajné chodbě. Rozběhli se směrem ze sklepení. Musí se dostat k řediteli dříve, než žena v kápi zjistí, že uprchli. Nick podepíral Grace. O chvíli později stanuli před chrličem, vchodem do ředitelny.


b) 5. kapitola - Kdo sídlí v ředitelně?

Cesta chodbou se zdála být nekonečná. Ušli snad dvě míle, když konečně uviděli konec tunelu. Skupinka v čele se Scottem poslední metry doběhla. Jaké bylo jejich překvapení, když se ocitli na chodbě ve druhém patře. Když z tunelu vyšla Grace, která skupinku uzavírala, tunel začal pomalu blednout až zmizel úplně.                        
„Zvláštní, tady to všechno začalo,“ uvědomila si Lina. „Je deset minut po půlnoci, co uděláme teď? A hlavně co s Grace?“                                                                        
Scott se ušklíbnul. „No nevím, jestli by měl právě teď říďa radost z naší milé návštěvy. Každopádně Grace nemůžeme nechat jen tak běhat po chodbě, obzvláště když nevíme, kdo je vlastně její nepřítel, teď i náš.“                    
„Dnes bych mohla schovat Grace k sobě do ložnice. Melissa a Griselda jsou stále ještě na ošetřovně po tom nepodařeném lektvaru lásky a Camilla spí jako dudek. Za ředitelem se půjde ráno.“                                     
„Nepodařený lektvar lásky, říkáš?“ rozesmál se Nick. „Komupak byl asi určen…? Dobře, sejdeme se tu zítra přesně v půl sedmé.“                                                         
„Dej na Grace pozor,“ dodal Scott a pospíchal za Nickem.                                       
„V jaké koleji jsi vlastně studovala?“ optala se Lina Grace. Její odpověď ji potěšila – ani ne tak tím, že Grace studovala ve stejné koleji jako ona, jako spíše faktem, že nebude do kolejní místnosti tahat vetřelce. Grace totiž studovala v Mrzimoru. Na nic víc se jí už neptala, Grace vypadala ztrhaně a navíc mohla být stále pod vlivem Veritasera.                  
 Pomalu vlekla Grace po schodech dolů za občasné poznámky některého z obrazů. Kromě skřítka ze školní kuchyně téměř u cíle své cesty nikoho nepotkaly. Lina nejprve položila Grace na jednu z pohovek v kolejní místnosti. Teprve poté, co se ujistila, že její jediná aktuální spolubydlící v ložnici tvrdě spí, uložila Grace do postele Melissy. Poté se zahrabala do svého pelíšku. Grace spala špatně. Házela sebou tak, až se Lina bála, že probudí Camillu. Proto ještě vstala, odhrnula závěs u postele Grace a pověsila nad její postel lapač snů, který vyráběla sama na hodině Čarotvorenie. Zdálo se, že Grace se trochu uklidnila.
Ráno se sešli tak, jak bylo domluveno. Dívky trochu meškaly, ale Grace dnes vypadala o mnoho lépe. Po chodbách hradu se už začínala trousit první ranní ptáčata, byl nejvyšší čas vyrazit. Nikdy by nevěřili, jak těžké je se k řediteli dostat (však to doposud nikdy nepotřebovali). Jaké bylo jejich zklamání, když zjistili, že schůzku s ředitelem jim může zajistit jeho zástupce – profesor Farrion.    
„Ne, to nemůžeme riskovat!“ vykřikla Lina. „Možná za tím vším stojí on!“                         
„Já to ale chci už jednou provždy ukončit, potřebuji dát zprávu našim a vůbec už bych tu neměla být“ rozčílila se Grace.               
 Chvíli tam tak bezradně postávali před ředitelnou, když v tom se její dveře otevřely. K jejich překvapení v nich ale nestál ředitel, nýbrž tajemná profesorka Lockhartová…!


Shrnutí děje:

Jak jsem slíbila v úvodním článku, první on-line seminář na sebe nenechal dlouho čekat. Pokud se této akce chcete zúčastnit, čtěte dále.

První seminář povede velmi populární a oblíbený p. p. Matthew Whitecrow. Doufám, že i to je dostatečné lákadlo.


Téma tohoto semináře bude Úvod do meditace. Pokud vám to nic neřeklo nebo řeklo málo (stejně jako mně), stačí si přečíst stručný obsah on-line semináře níže. P. Matt nám totiž sám krátce vysvětlí, co od jeho semináře máme očekávat a proč se na něj hlásit.

"Slovo meditace slýcháme poslední dobou stále častěji. O co v meditaci vlastně jde a čím nám může být prospěšná?
Mnoho zápaďanů si meditaci spojuje s představou lidí v oranžových rouchách, kteří sedí celý život zavření v klášteře a nedělají nic jiného, než jen meditují a odříkávají mantry. Pravdou je, že současná věda potvrzuje pozitivní působení pravidelné meditace na každého, kdo s ní přišel aktivně do styku.
V nedávných letech se objevila řada výzkumů potvrzující její pozitivní působení na tělesné i duševní zdraví.
Chcete se dozvědět víc? Pak určitě přijďte v pátek 2. 12. 2011, v 18 hodin, do Komnaty nejvyšší potřeby.
Bude vás tu čekat přednáška, po jejímž ukončení bude následovat prostor pro vaše otázky a pro zájemce také společná meditace.

Doba trvání se předběžně odhaduje na dvě hodiny. "

Zde najdete přímo odkaz na pozvánku, kterou pro vás p. Matt vytvořil http://img215.imageshack.us/img215/6754/poz1z.jpg

Jen připomenu, že termín semináře je následující: 2.12.2011 v 18:00 hodin.

Pokud jste se rozhodli, že se semináře zúčastníte, není nic jednoduššího než se přihlásit. Kapacita semináře je omezená. Hlásit se můžete sovou do mého sovince. Seznam 15 přihlášených napíšu do komentáře k článku. Po zveřejnění tohoto seznamu očekávám vaše platby. Cena semináře za účastníka je 5 srpců. Pokud tuto částku neuhradíte, nebude vám zasláno heslo ke vstupu do KNP a šanci dostane někdo z náhradníků.

Doufám, že vás téma zaujalo a 15 sov mi v sovinci přistane co nejdříve. Pokud se na seminář nedostanete, nezoufejte, pokud bude mít seminář úspěch, bude o něj velký zájem, p.p. Matt pro vás jistě rád seminář zopakuje. Ovšem nejprve musíme naplnit seminář tento, tak šup :-)

Tak jsem jsem včera slíbila, tak dnes svůj slib plním. Ukážu vám, jak si doma vyrobit adventní věnec, za který se rozhodně nebudete muset stydět. Na závěr vám pak ukáži další varianty věnce s klasickým i moderním umístěním svíček, které jsem v minulých letech dělala. Doufám, že vám budou inspirací a svůj byt, dům či pokoj vyzdobíte svým vánočním výtvorem.

Co budete potřebovat: korpus na věnec (já používám polystyrenový), větvičky (já mám nejraději ty z tújí), zelený vazací drát, 4 svíčky, terčíky na svíčky (nebo alespoň 4 hřebíky bez hlavičky), malé baňky různých barev, špendlíky a mašličky (na 4 mašličky počítejte alespoň 1,5 m)



1) Hned na začátku obmotáme 2x vazací drát kolem korpusu. Pevně ho upevníme, nesmí se nám otáčet, jinak by se nám mohl věnec na konec rozmotat a to rozhodně nechceme.



2) Větvičky nikdy nemáme v požadované velikosti, takže si je musíme nastříhat. Větišnou ustřihnu prvně větvičky z boku (musí být pevné a minimálně 8 cm dlouhé) a samozřejmě tu nejvrchnější, protože ta je nejkvalitnější.



3) Do hrsti si uděláme pořádnou kytičku. Pak ji položíme tak, aby první řada překryla původní drátek. Dáváme pozor, aby hlavně po bocích byly větvičky pořádně husté, aby nám neprosvítal korpus. Přidržíme a dvakrát pevně obmotáme.


4) V podstatě takhle pokračujeme stále dokola. Větvičky z nové řady nám musí překrývat drátek, který drží řadu předchozí. Drátek vždy omotáváme kolem nové řady 2x!!! Je to pojistka. Až přijdeme na konec nebo vlastně na začátek. Poslední řada vypadá tak jako na fotce. Drátkem už nebudeme obmotávat vůbec nic. My drátek odsřihneme a na rubové straně věnce zakončíme tak, jak je to patrno na následující fotce. Na vrchní straně věnce pak pod první řadu zastrkáme ty nejkvalitnější větvičky. Na tuhle práci je opravdu nutno se soutředit a dělat ji pečlivě, protože jinak by nám větvičky časem vypadaly a vzniklo by tam nepěkné holé místo. Navíc by pak byl vidět drát.



5) Teď přicházejí na řadu svíčky. Pokud si je tedy jako já nezapomenete 30 km od města, kde děláte věnec. Takže já jsem si místo svíček zatím zapíchla jen terčíky. Ovšem připevnění svíček na věnec je velmi důležité.
K tomu se vám bude hodit svícen s hřící svíčkou. Terčíky mají nahoře hroty, ty do svíčky nemůžete zabodnout jen tak, praskla by vám. Hroty tedy nahřejte (ale terčík si chyťte do kleští nebo si spálíte prsty), pak je vsuňte do svíček. Snažte se, aby byly svíčky rovně a nechte zchladnout.
Stejně postupujte i pokud máte místo terčíků jen hřebíky. Hřebíky by měly být dostatečně dlouhé, pokud je máte kratší, použijte na každou svíčku raději dva. Hřebíkům ustřihněte hlavičky. Pak si je chyťte do kleští, nahřejte, zasuňte zespodu do svíček a nechte svíčky zatuhnout.
Teď se musíte rozhodnout, jak bude vypadat rozmístění svíček na vašem věnci. Já jsem zvolila to základní, nejtradičnější.



6) A teď už se dostávají na řadu ozdoby. Já jsem měla 8 kuliček bílých a 10 červených. Spojila jsem vždy 2 bílé a jednu červenou kuličku tak, jak je to vidět na fotce. Jenže tyhle kuličky jsou na tenkém drátku a špatně by se zapíchávaly do věnce. Takže jsem drátek vyztužila ještě vazacím drátkem. A samozřejmě zkrátila.

7) Jakmile budete mít nachystány všechny ozdoby (v mém případě 4), vyberte jim umístění a zapíchněte je do věnce. Můžete se sice pak rozhodnout pro jiné umístění, ale doporučuji vám raději dvakrát měřit a jednou řezat, protože drátky nejsou tak pevné a vám by se pak nemuselo podařit správně je upevnit.



8) Teď přichází na řadu mašličky. Já jsem si je nezavazovala, jen jsem je vytvarovala a pak vprostřed převázala vazacím drátkem. Potřebujeme zase 4.



9) No a vzhledem k tomu, že mi zbyly červené kuličky, rozhodla jsem se mašličky ještě dozdobit a dopadlo to následovně:



10) Pak už vše připevníme na věnec a kocháme se, jak se nám to povedlo. A já musím teď přemýšlet,  kde vlastně mám ty svíčky, abych měla zítra co zapalovat.



A tady jsou slíbené varianty věnce:

- smetanovo-zlato-hnědá (PS: mamka taky zapomněla koupit svíčky)



- tady je varianta trochu na poslední chvíli...v podstatě jsem si o adventní neděli vzpomněla, že nemám co zapalovat, tak jsem narychlo napravovala. (Hvězdičky jsou vykrájené z pomerančové kůry a usušené za 2 dny na radiátoru)



- a tady už jsou modernější varianty. Tahle mi dala zabrat docela dost, protože bylo nutno vytvořit stojánky, na kterých uprostřed stály svíčky a pak to vymyslet tak, aby svíčky i se stojánky byly součástí věnce a nezůstaly stát na stole pokaždé, když věnec zvednete. (Pokud se rozhodnete tvořit něco podobného, ráda vám poradím jak na to.)



- a na tomto věnci je sice méně tradiční rozmístění svíček, jinak je vcelku tradiční. (Byl určen pro babičku.) Věnec zdobí sušená jablka, skořice, švestky, meruňky a kávová zrna. A tady si také názorně můžete prohlédnout, jak lze zamaskovat to, když vám nezbudou větvičky na celý věnec. Stačí ručně háčkovaná vločka a kousek síťky.



Tradice při výrobě a zapalování adventního věnce:

Tradičními adventními barvamy jsou fialová a červená a v křesťanské tradici také kombinace 3 fialových svíček a jedné růžové. A ten nejtradičnější adventní věnec měl 4 svíčky barevné a jednu bílou uprostřed věnce.

4 svíčky ve fialové (popř. modré barvě) symbolizují proces čekání na příchod Ježíše Krista a pokání.
5. bílá svíčka uprostřed věnce pak má symbolizovat čistotu Panny Marie nebo je také symbolem Ježíše Krista, či má připomínat čistotu a neposkvrněnost Vánoc. Tato 5. svíčka se zapaluje na Štědrý den nebo na 1. Boží hod.

Jehličnany pak symbolizují pokračování života i po smrti, tedy posmrtný život v nebi a samozřejmě také Kristovo narození.

Pokud si pořídíte věnec, který má slaměný korpus, odeženete tak zároveň zlé duchy od svého domu a zajistíte si úrodu na příští rok.

I svíčky na věnci mají svoje jména a s jejich zapalovním je spojena spousta tradic a pověr, na které se v dnešní době již zapomíná.

Na 1. adventní neděli, tedy železnou, zapalujeme 1. fialovou svíčku. Ta se jmenuje Svíčka proroků. Na památku biblických proroků (zejména Izaijáše), kteří předpověděli příchod Ježíše Krista. Při zapálení se má číst příslušná část Bible (Izaijáš 60:2-3), po dočtení se svíčka uhasí. Jinak se jí také říká Naděje.

Na 2. adventní neděli, tedy bronzovou, zapalujeme 2. fialovou svíčku (spolu s tou první samozřejmě). Ta bývá označována hned několika jmény: Mír, Láska, nebo také Svíce Betlémská. Má symbolizovat Kristovy jesle. Při zapálení čteme Evangelium sv. Marka 1:4 a po dočtení zhasínáme obě svíce.

Na 3. adventní neděli, tedy stříbrnou, zapalujeme růžovou svíčku (a 1. a 2. taky). Nejčastěji se jí říká Gaudete nebo také Svíce přátelství nebo Pastýřská". Má nám symbolizovat radost. Po zažehnutí všech tří svící čteme následující část Bible: Izaijáš 9:6-7 35:10 a po dočtení všechny svíce zase uhasíme.

Na 4. adventní neděli, tedy zlatou, zapalujeme poslední fialovou svíci (a všechny ostatní také). Té se nejčastěji říká Andělská nebo také Láska. Při zapálení všech svící čteme Izaijáš 9:6-7 a po dočtení všechny svíce zase uhasíme.

No a na Štědrý den pak zapalujeme prostřední bílou svíci. Jak jsem řekla již výše, nejčastěji se jí říká Kristova. Symbolizuje nám tedy příchod Mesiáše. Při zapálení všech svící čteme Evangelium sv. Lukáše 1:68-79 a Evangelium sv. Lukáše 2:1-20 a tady přichází změna. Svíčky necháme dohořet až do konce.

Tradiční adventní věnec je buď ten na stůl, jak je vidíte výše, nebo se zavěšoval na 4 stuhy pod strop.

A na závěr, největší tradicí, zvykem nebo jak to nazvat, je zapalování svíček proti směru hodinových ručiček. Přináší to štěstí, úspěch a klid.

Zatímco mudlové začínají s vánoční výzdobou už v polovině listopadu (ne-li dříve), kouzelníci jsou o něco zdrženlivější. Ovšem již tuto neděli to vypukne natvrdo všude. Že jste ještě nic nezaregistrovali? Tato neděle je totiž první adventní nedělí. Do Vánoc, jednoho z nejvýznamnějších svátků v roce, nám budou zbývat celé 4 týdny. A začne nám všem shon, protože kdyby nezačal, byli bychom mezi mudly už moc nápadní. Uklidit, napéct, nakoupit dárky, zabalit, znovu uklidit, sehnat stromeček, kapra a další a další nezbytnosti, bez kterých si prostě Vánoce dnešní společnost nedovede ani představit. Že to bylo dříve jinak, vám chci ukázat v následujícím článku.

Já osobně se velmi ráda vracím do doby, kdy jsem byla malá a vánoční období a především Štědrý den a dva dny následující, jsem měla spojeny s mnoha zvyky. Ovšem tyhle byly spíše rodinné. Pak jsem byla větší a pátrala jsem po zvycích, které se dodržovaly v jednotlivých dnech tohoto období všeobecně. No a vypátrala jsem následující...

Adventní věnec (nejrozšířenější adventní zvyk)
Je všeobecně známo, že na první a pak na každou další adventní neděli se zapalují svíčky na adventním věnci. Tuto tradici dodržuje velmi mnoho rodin. Ovšem už se rozchází v tom, zda se svíčka nechává hořet pouze chvilku (především v době nedělního slavnostního oběda) nebo se na adventní neděli nechá dohořet celá. Liší se to kraj od kraje, ovšem z mudlovské křesťanské literatury jsem vyčetla, že správně je první varianta. Tedy zapálit svíčku přesně ve 12 hodin na příslušnou adventní neděli. Po obědě ji zhasnout a zapálit ji znovu, spolu s druhou svíčkou, až na další adventní neděli.

Věnec symbolizuje očekávání toho, jenž má být zrozen. Kruh pak symbolizuje jednotu člověka s Bohem. Svíčky pak symbolizují přicházejícího Krista.
Adventní věnce se na počátku tohoto zvyku (1. pol. 19. století) vyřezávaly ze dřeva. Postupem doby se začaly splétat z borových a smrkových větviček. Dnes základ věnce tvoří většinou polystyrenový nebo slaměný korpus potažený některým ze stálozelených druhů tůjí, či jedličkovými větvičkami.

Myslím, že zrovna tohle je krásný zvyk, který nám opravdu připomene, milou a nenásilnou formou, že se blíží svátky klidu a míru. Takže šup do obchodu a koupit si adventní věnec nebo jeho moderní obdobu. Ovšem pokud jste zručnější a chcete si svůj věnec vyrobit, během tohoto víkendu sledujte Trimela. Budete si moci spolu se mnou adventní věnec vyrobit. Za léta praxe mám již docela dost zkušeností a nějaké ty fígle bych vám poradit také mohla.


V dávných dobách panovala také pověra, že ze sna, který se zdá v noci o první adventní neděli, lze vyčíst svoji budoucnost.

K období mezi 1. a 2. adventní nedělí se pojí také spousta zvyků a pověr.

30. listopadu - den sv. Ondřeje
Velmi významný svátek a to z hlediska jak křesťanského, tak pohanského. Všeobecně platil za jeden z nejvýznamnějších věšteckých dnů v roce. S tímto svátkem se pojí hned několik zvyků. Všechny se týkají dívek, které pomýšlí na vdávání. Takže holky, tady máte návod :-)

Prvním zvykem bylo dát kousek chleba na lopatu. Sešlo se více dívek a všechny daly svoje kousky chleba na stejnou lopatu. Lopata se pak nabídla psovi. Který kousek chleba pes sežral dříve, ta dívka se bude nejdříve vdávat.

Další zvyk se váže k ondřejské půlnoci. V tu dobu dívky přicházely ke kurníku a klepaly na něj. Odříkávala se u toho následující básnička: "Kohoutku, kohoutku zakokrhej. Muže-li dostanu, vědět mi dej. Slepičky, vy nechte kokotání, nekazte mi, nekazte vdávání." Pokud se dříve než slepice ozval kohout, mohla mít dívka naději, že se následující rok vdá. Pokud to dříve stihly slepice, věděla, že příští rok k vdavkám ještě nedojde.

No a poslední zvyk se znovu váže k posteli. Říkalo se mu lístkování. Dívky si v noci napsaly na lístky papíru jména různých mládenců. Lístky pak uložily pod polštář a vyspaly se. Ráno, hned po probuzení, sáhly pod polštář a vylovily jeden lístek. Podle jména pak určily, který z kluků jim je souzen.

Posledním zvykem, který se váže na období mezi 1. a 2. adventní nedělí jsou "barborky". Shodou okolností připadá tento zvyk již na 2. adventní neděli, ovšem já vás s ním s předstihem seznámím, abychom měli dost času na "barborky" si zajít.

4. prosince má svátek svatá Barbora.
Barbora vyrůstala jako jediná dcera v rodině pohanského kupce. Matka jí brzy zemřela a otec o křesťanské víře nechtěl ani slyšet. Aby jí zabránil v křesťanské výchově, uvěznil ji ve věži, ale nestrádala tam. Ovšem jeden ze sloužících byl věřící a Barboru tajně na víru obrátil. Když se to dozvěděl otec, zabil ji (doslova: srazil jí hlavu). V momentě, kdy to udělal, vyšlehl z nebe bles a zabil ho. Proto je Barbora ochránkyní proti smrti bleskem.

Na její svátek připadá hned několik zvyků. Tím nejznámnějším je řezání třešňových větviček a jejich vkládání do vázy. Nejen na ozdobu, ale také pro jejich čarovnou moc.
Takže jak na to: větvičku musíme uříznout ze stromu starého alespoň 10 let a to hned za úsvitu. Tedy přesněji v momentě, kdy se na obzoru objeví první sluneční paprsek. Pak se přinese domů, dá do vázy a čeká se, zda vykvete na Štědrý den. Pokud ano, dívka, která větvičku řezala, se ten rok vdá.
Ovšem pro Barborky chodili i muži. Věřilo se totiž, že tolikátý den, který po utržení větvička vykvetla, tolikátý měsíc bude pro majitele větvičky šťastný.
Pokud dívky uřízly větviček více, měly je pojmenovat po chlapcích. Ta větvička, která vykvetla nejdříve, ten chlapec (podle jména větvičky) byl dívce souzen.
Pokud si dívka ukryla kvítek z Barborky za šněrovačku (dnes asi za podprsenku), měl tento kvítek moc přivábit chlapce, kterého dívka chtěla.

Vzhledem k tomu, že advent i Vánoce jsou křesťanské svátky, slouží se každý den v kostele tzv. roráty. Což jsou mše ke složení pocty panně Marii. V tomto obdbí se již nekonaly žádné zábavy (poslední byla na sv. Kateřinu) a nesměly se konat ani svatby. Věřilo se, že by to přineslo novomanželům smůlu. Navíc se po celý adventní čas dodržoval půst.

Křesťanský smysl Vánoc se již vytrácí spolu s tím, jak se naše společnost stává ateistickou. Ovšem Vánoce se stávají nejvýznamnějším občanským svátkem roku. I když většina lidí v naší společnosti v Boha již nevěří, Vánoce uctívají a mnoho z nich chodí v tomto období do kostela a to především kvůli sváteční atmosféře.

Na závěr ještě podotknu, že ve většině kostelů v České republice budete moci získat i letos Betlémské světlo. Po světě ho rozvážejí skauti. K nám putuje z Vídně, kde jej rakouští skauti předávají delegacím z celého světa. Za Českou republiku ho přebírají brněnští skauti, kteří ho pak vlakem rozvážejí po celé republice.
10. prosince bude ve Vídeňském chrámu Zur Heiligen Familie ve 14:00 sloužena ekumenická mše. To znamená, že se jí zúčastní věřící bez ohledu na vyznání. Tam bude skautům světlo předáno. V sobotu 17. prosince se uskuteční rozvoz Betlémského světla po České republice. Světlo z Betléma si budete moci převzít na hned na nádraží nebo v kostelech, knihovnách, na radnicích či ve speciálních tramvajích. Přesnou trasu vlaku, který Betlémské světlo poveze se pro vás pokusím zjistit co nejdříve.
Motto letošního Betlémského světla zní: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo…“ (Iz 9, 1)

„Salvio hexia!“ zkusil jsem a kupodivu se i povedlo – kolem naší skupinky jsem vytvořil štít podobný tomu, který už v chodbě předvedla slečna průvodkyně. Švábi se valili přes bublinu, v níž jsme byli ukryti. „Co budeme dělat?“ zeptala se Juli a klepala se strachem.

Švábi se valili ven dveřmi, dál chodbou a zděšeně prchali škvírami v suti. „Myslíte, že prchaj před náma? Nebo tu na nás vážně čeká ještě nějaký překvápko?“ zeptal jsem se. Juli si zakryla tvář dlaněmi. „Jak já nesnáším tyhle hnusný, hnusný…“ zafňukala. „Neboj, Juli,“ položil jsem jí ruku na rameno. „Už bude konec,“ snažil jsem se ji uklidnit. „Ještě vydržte, už to bude,“ připojila se slečna průvodkyně. „Juli, to zvládneš,“ dodala ještě Theinka. „Jenom aby tu nebylo něco ještě daleko horšího … třeba obří pavouci,“ zahuhlala Juli a dívala se skrz prsty přímo na mě. „Pavouci nejsou tak zlí,“ ušklíbl jsem se a významně pohlédl na madam Monny, přičemž jsem doufal, že zas nenaštvu vypravěče. „Juli, nic neříkej, nebo se to splní,“ pronesla rezolutně Theinka. „Jo, jsme sice malí, ale šikovní! A navíc je tady madam Monny. Bude to v pohodě, Juli,“ usmála se Inouš a objala ji.

„No už by to mohlo skončit, ne? Vždyť množství švábů už muselo překonat objem týhle místnosti,“ pronesl jsem. „A to to začalo tak pěkně. Jaká náhoda, že jsme narazili zrovna na naše kolejní zvíře,“ vzdychla Juli posmutněle. „Aspoň víš, co je opravdu zač,“ smála se Inouš. Zmizel poslední šváb. „Rychle spusťte štít!“ křikla slečna průvodkyně. Ihned jsem provedl. Madam Monny zabouchla dveře. „Colloportus!“ pronesla a zámek se hlasitě zacvakl. „Co teď?“ zeptala se Ash. „Ufff! Jste všichni v pořádku?“ zeptala se naše vůdkyně. „Mmmmhmm,“ zabrumlala Juli, odkryla si tvář a postavila se do pohotovostního režimu. „Jsem ready,“ přiznala Inouš a protáhla si nohy, kdyby se chystal zas nějaký úprk. Ash konečně také obohatila jídelníček svých sov a sůváků a sebrala roztomilé Potkánky. Budou ozdobou žaludku.

„Svědí mě ta vyrážka,“ cedil jsem mezi zuby a drbal si ruku, abych to úporné svědění aspoň na chvilku zmírnil. Lena se mnou soucítila a doufala, že budu v pořádku. „Same, pak si honem zajdi na ošetřovnu,“ doporučovala Theinka. „Není to ta samá vyrážka, co měla ta nebelvírská slečna?“ zeptala se Juli. „No to doufej, že není,“ zahuhlala Theinka. „Myslím, že už na ni našli lék, nebo ne?“ obrátila se na mě Juli. Pokrčil jsem rameny. „Jojo, ona to naše zdravotnice, mistr Matt, předvídala, že zas skončím na ošetřovně. Tak snad bude otevříno,“ zadoufal jsem. „Doufám, že je to jenom vyrážka,“ šklebila se škodolibě Ash. „Je to nakažlivý! Uáááá!“ děsil jsem holky. „Jo, teď si dělej srandu, fakt vhodná doba,“ směje se Inouš, ale couvá. Tak, pro jistotu. „Pfff!“ usměje se vůbec poprvé Juli.

„Hmm, v hnízdech sklepních příšer bývá mnoho různých věcí. Porozhlédněte se okolo,“ doporučila nám slečna průvodkyně. Theinka se hned začala příkladně rozhlížet. Snažil jsem se taky, co kdybych náhodou našel nějaký poklad, že? Třeba mastičku na tu vyrážku. Nerozhlížel jsem se však dostatečně kvalitně a úspěch slavila Theinka, ostříží zrak. Našla v hnízdě po Švábí matce podivnou starou botu. „Hmm, bota. Třeba patřila nějakému mágovi,“ podávala ji madam Monny. „… kterého snědli …“ vrátila se do svého optimistického rozpoložení Juli. Zvedl jsem lucernu, abych se na botu lépe podíval. „To je dobrý, to má k tý ponožce! Jestli jí ji teda Ash pučí,“ smál jsem se. „Teďka najdem tu nohu, na kterou to všechno patřilo,“ doplnil jsem tok svých myšlenek. „Same, nedělej blbosti,“ nabádala mě Theinka, ale smála se taky.

Madam Monny se zářivě usmála. „Ale jistě! Přenášedlo!“ objasnila nám, proč se se svým všeobjímajícím pohledem zaměřila právě na ten starej škrpál. „Tak rychle, všichni! Vemte za botu!“ poručila nám velká vůdkyně, které není radno odmlouvat. Proto jsme se taky postupně chytali boty. „Same, nekecej a chytej se!“ doporučila mi ještě Theinka a já s odporem přiložil ukazovák na tu hnusnou věc. „Juli, pořádně!“ houkla na ni Inouš. Popadl nás podivný, silný tlak, okolí se nám rozmazalo ve zvláštní šmouhu, svět se roztočil a po chvilce jsme dopadli na mýtinu u lesní brány.

Madam Monny vstala a oklepala se. „No… vida,“ pronesla spokojeně, zatímco my ostatní počítali kosti. „Uh!“ vydechla zmoženě Juli, vstala a mnula si oči. Nedivím se, ty lebky, co zdobí lesní bránu, bych si do obýváku taky nenapíchal. „To jsme vážně už ... v bezpečí? Doma?“ rozzářila se Juli. „Tfujtajxl!“ plival jsem trávu. „Doufám, že mě Juli zas nepobleje,“ vyřkl jsem toužebné přání. „Neboj, Same, teď už snad ne,“ ujišťovala mě Juli, ale stejně jsem radši zůstával v bezpečné vzdálenosti. „Téééda!“ dodala překvapeně Ash. „Páni,“ vydechla Lena. „A jsme zase zpátky,“ usmála se spokojeně Theinka. „Dobrý!“ houkla nadšeně Inouš. „Dáme si to ještě jednou?“ ptala se nadšeně. „Blázne!“ houkla na ni okamžitě Theinka a dloubla do ní. „Jenom si skáknu na ošetřovnu a můžu, Inouši!“ přikývnul jsem.

„Můžeme jít domů?“ zeptala se znaveně Ash. Madam Monny pokývla k bráně. „Děkuji za spolupráci, příště se budeme držet vytyčeného cíle,“ ujistila nás a postrčila nás směrem k hradu. A tím skončila i neplacená brigáda za účelem vymýcení planktonu, která se však jaksi zvrhla. Myslím, že to nikomu z nás nevadilo – naopak jsme si to báječně užili. Aspoň o tom svědčily následné ohlasy v kolejce i Velké síni.

~ KONEC ~

Děkuji všem mrzimorčátkům za příjemnou společnost a madam Monny za skvělý zážitek. Dá-li vrchní lesnice, snad si to někdy zopakujeme =) Mým – asi tak čtyřem – čtenářům děkuji za pozornost. Doufám, že jste se všichni pobavili. A ještě malý bonus na závěr - celý příběh si můžete stáhnout v pdf.

Madam Monny si při prohlížení místnosti všimla hnízda obří švábí matky. Bylo plné malých, drobných kostřiček. „Téda! Co to je, madam?“ zeptal jsem se a jen tiše zíral, jak nám přímo před očima chřadla krysí kostřička. „Že by to byl ten záhadný plankton? Starající se matka?“ divila se Inouš. Theinka se jen rozhlížela po všech těch švábech, stonožkách a kostřičkách. Měl jsem strach, aby nám taky nezačala chřadnout – na druhou stranu bych tím podcenil její trollí polovičku. „Vypadá to tu fakt dost divně,“ pravila Lena rozvážně a zjevně měla z této místnosti také hodně zvláštní dojem. Juli nakonec ovládla svůj žaludek a spustila ruku dolů. Byla však stále dost pobledlá.


Švábí matka si všimla naší skupinky a vylezla z výklenku. „Umíte taky mluvit?“ zeptala se Inouš tlumeně Švábí matky. „Tiše!“ syknul jsem a radši před sebou držel kouzelnickou hůlku. Ash se radši držela dál a obřího brouka neprovokovala. „Tak jsme to zjistili. Můžeme jít pryč,“ špitla roztřeseně Juli. Švábí matka se dala do pohybu. Byla stále blíž. Nacpal jsem holky za sebe a držel se blízko madam Monny. „Klid! To nevíte, že nejvíc na sebe upozorníte pohybem?“ okřikla nás potichoučku Inouš a ostražitě sledovala, co udělá Netvor.

Díval jsem se na Švábí matku a v tu chvíli mě to trklo. Položil jsem oko na brouka. Položil jsem oko na madam Monny. A zase na Švábí matku. A madam Monny. Nemohl jsem si pomoci, ale shledal jsem tu jistou podobnost. Ta mordička totiž … a vůbec celé fyzično … No zkrátka jak už to v takových chvílích bývá, trest na sebe nenechal dlouho čekat. Sice jsem to nezaregistroval, ale údajně mě něco lechtalo na ruce. Když jsem na ni pohlédl, lezly mi po ní dva malí švábi. Pohrdavě jsem je smetl na zem, ale neublížil jim, vypravěč však byl jiného názoru (jak jsem samozřejmě tušil) – než jsem stačil šváby shodit, jeden mě prý kousl. Po ruce se mi začaly šířit zarudlé pupínky. „Nikdy nedráždi vypravěče,“ to by mělo být napsáno na vstupu do lesa. „Že to musím bejt zas já,“ smál jsem se, i když mi pomyšlení na ošetřovnu a naši sadistickou zdravotnici pana Matta přivodilo pnutí tenkého střeva, třas slinivky a tik v oku. „Ze Sama se stane Šváboman!“ smála se mi škodolibě Inouš, ale pak patrně zaregistrovala šířící se rudé pupínky a raději poodstoupila. Stejně jako Juli.

Švábi začali vylézat z výklenku a rozlézali se po stěnách. „Tak kdo tu zná nějaké kouzlo proti hmyzu,“ šeptala slečna průvodkyně. Theinka se přiznala, že žádné kouzlo proti hmyzu nezná. „Co oheň?“ navrhla nesměle Juli. Švábí matka zacvakala tlamou a vydala bublavý zvuk. „Ajajaj! P-protego!“ zkusila Ash, ale nic se nestalo. „Imobilus!“ zkusil jsem pro změnu já. Postup Švábí matky byl trochu zpomalen. Z její tlamy začali postupně vylézat další a další švábi. „Zopakuj to!“ vybídla mě Inouš. „Imobilus!“ zařval jsem důrazně a napřáhl hůlku na obřího Netvora. Bez účinku. Švábí matka se valila stále pomalu, ale švábíci se z ní sypali dost rychle.
Následovala salva všech možných kouzel, na která jsme si v tu chvíli vzpomněli. „Reducto!“ seslal jsem jako první, ale Švábí matka se jen mírně otřásla.

Následovalo Theino „Vipera Evanesco!“ a Inoušovo „Ebublio!“. Juli namířila na Netvora párátko. „Im... Totiž … Impedimenta!“ zkusila. „Madam, pomozte nám!“ ječela Ash a házela „impedimenta“ na všechno, co se kolem ní rojilo. „Ebublio!“ nahodila znova Inouš, ale mnohem důrazněji. „Zkuste to někdo, mělo by ji to roztrhnout!“ ječela zoufale. A konečně měla úspěch. Její druhý pokus zasáhl Netvora plnou silou a odtrhl mu tři zadní končetiny a půlku švábí krovky. Povzbuzena Inoušovým úspěchem, zkusila podruhé štěstí i Theinka. Napřáhla ruku s párátkem a vykřikla: „Vipera Evanesco!“ Její kouzlo celou vraždu dokonalo.

Švábí matka se rozprskla po okolí. „Je… je po ní?“ vydechla roztřeseně Ash, zatímco Juli se spokojila s tím, že mi pozvracela boty. Ani Lena nevypadala teď moc dobře. „Konečně! Dobrá práce, holky,“ gratuloval jsem nadšeně a provedl na boty „pulírexo“. „Už je ti líp, Juli?“ zeptal jsem se. „Pro – promiň,“ omlouvala se roztřeseně Juli. „Dobrá práce, bando!“ houkla nadšeně Inouš a se všema si plácla. „Už jsem myslela, že to nevyjde,“ svěřila se nám Theinka. Radovali jsme se ale předčasně. Juli ukazovala, teda spíše klepala, párátkem směrem k stovkám malých švábů, kteří se teď hromadně vrhli směrem k nám.

~ pokračování příště ~

Pokud máte také rádi překvapení a zároveň se rádi učíte, je tohle určeno přímo pro vás. A co že to vlastně bude? Čtěte dále a určitě se to dozvíte.


Mrzimor se rozhodl uspořádat celoškolní akci, ale aby nešlo jen o zábavu, ale také nějaké poučení, vymysleli jsme následující koncept:

V určité termíny budeme v Komnatě nejvyšší potřeby pořádat on-line semináře. Nebudou mít nic společného s výukou. Každý seminář bude mít jiné téma a povede ho jiný profesor. Zároveň se můžete těšit i na různé formy semináře. Vždy se najde i prostor na vaše připomínky, dotazy a další přínosné poznámky.

Seminář bude trvat zhruba 1,5 hodiny a věřte, že se máte opravdu na co těšit. Účast na tomto projektu již přislíbili následující profesoři:
madam Selena Enail Smithová
madam Iva WildDragon
pan Matthew Whitecrow
madam Mintaka Orionis
pan Midar Kilahim
pan George McBrave
madam Niam i Tir-Na-Nog

Ti si výklady na svoje semináře již chystají a já vám mohu prozradit, že se máme opravdu na co těšit. Kdyby vám to ovšem bylo málo, mohu vám prozradit, že kromě těchto profesorských seminářů si pro vás někteří mrzimorští studenti připravili také semináře s kouzelnými tématy. Abychom ale zaručili kvalitu těchto studentských seminářů, budou pod patronátem některého z profesorů, jehož jméno vám jistě poskytne záruku kvality.

Ovšem ani Komnata nejvyšší potřeby není nafukovací a na semináře se bohužel všichni nevejdeme. Takže kapacita jednoho semináře bude 15 lidí. Zúčastnit se samozřejmě mohou všichni (studenti i zaměstnanci školy). Ovšem účast na semináři si musíte zaplatit. Částka  bude spíše symbolická, vzhledem k tomu, o jak unikátní vzdělávací příležitost se jedná... Za účast na profesorském semináři si zaplatíte 5 srpců, za účast na studentském semináři pouze srpce 2.
Výtěžek bude použit na podporu talentovaných kouzelníků z chudých rodin, studujících v Mrzimoru.

Ke každému semináři zveřejním bližší informace vždy s týdenním předstihem před jeho konáním. Takže se budete moci rozhodnout, zda se zúčastníte nebo ne a přihlásit se. Podrobnosti k tomu, jak se hlásit a o průběhu semináře se dozvíte v článku o prvním semináři.

Doufám, že jsem vás alespoň trochu zaujala tímto článkem, a že se budete v hojném počtu hlásit. Ještě vám trochu napovím, co vás čeká hned na úvod. První seminář povede pan Matthew Whitecrow.

„Jsem v poho, nic nechybí, zdá se,“ osahal jsem se zběžně. „Tak asi ano, madam. Ale co myslíte, že se tu asi děje?“ zeptala se Inouš. „Obávám se, že jsme v hradním sklepení, slečno,“ odpověděla. „Jeho chodby jsou velmi staré a velmi … velmi nestabilní,“ dodala vážně. „Taky budu nestabilní, tohle totiž zanechá následky,“ zabručel jsem. Kolem nás se ochomýtla krysa a zamířila směrem ke dveřím. „Co teď? Dáme kryse podruhý důvěru?“ zeptal jsem se. Inouš zvědavě pozorovala hlodavce, který povykoval kolem dveří. „Co myslíte, že tam je?“ zeptala se slečny průvodkyně. „A co vůbec dělají v hradním sklepení nějaké… nějaké dveře s pochybným rámusem za nimi?“ dodala ještě Ash. Theinka pozorovala cvrkot kolem sebe.


Krysa si najednou našla nějakou škvíru a šup, už zmizela za dveřmi. „Tak, kdo tu umí odemykací kouzlo?“ zeptala se nás madam Monny a zkoumala dveře. „Jenom jestli ta krysa neslouží tý havěti jako zásobovač,“ hlesnul jsem ponuře. „Ano!“ poprvé se mnou souhlasila Inouš a o to víc toužila přijít na to, co se nachází za tajemnými dveřmi. „Myslím, že nemáme jinou možnost. Cesta zpět je zasypaná,“ přesně vystihla naši situaci slečna lesnice. „Párátko na tohle bude asi slabé, co?“ zeptala se Juli. „Alohomora!“ pronesl jsem důrazně, když jsem namířil hůlku na dveře. Zámek zřetelně cvaknul.

„Výborně, pane Samslave,“ pochválila mě výjimečně naše vůdkyně. „Jste připraveni? Hůlky napřaženy?“ zeptala se. Theinka odhodlaně vytasila kouzelnické párátko. Lena rovněž a navíc zaujala bojový postoj. Juli s Ash zkrátka pevněji sevřely svá párátka a čekaly, co se bude dít. Inouš opět exhibovala s kouzelnickou hůlkou – navíc opět zatoužila po roli svačinky a zvědavě okukovala dveře. Zaujal jsem strategickou pozici na konci skupinky a s připravenou hůlkou obhlížel okolí. Madam Monny vzala za kliku, obezřetně nahlédla za dveře a ty se za doprovodu hlasitého skřípání otevřely. „Je čistý vzduch?“ zašeptala Theinka. „Půjdem?“ dodal jsem. Inouš se vzrušením celá roztřásla. Ash se tedy snažila tvářit statečně, na rozdíl od Juli, která se o to ani nesnažila a jen okukovala všechny a všechno kolem. Lena se postavila za mě s Theinkou a nakukovala přes nás.

Za tajemnými dveřmi totiž ležela veliká tmavá místnost, osvětlená pouze dvěma světly na stěnách, jež jsou nazývány Věčným ohněm. V zadním rohu se pohupovala závěsná klec a v ní seděl kostlivec. Živě tedy rozhodně nevypadal. „Žjóva!“ vyhrknul jsem nadšeně. „Opatrně, prosím. Pořádně se rozhlédněte a držte se u mě,“ nabádala nás slečna průvodkyně. „Vypadá to, že tu nic není. Teda krom toho kostlivce,“ odpověděla jí Theinka. „Dobrej,“ zhodnotila kostřičku Inouš a kývla ke kleci. „Asi nějakej neposlušnej student,“ zamumlal jsem ponuře a vzápětí vyhrknul hlasitě: „UÁ!“ ve snaze vyděsit zamlklou Ash.

Než jsme vůbec stihli do místnosti vstoupit, vyběhla z výklenku obří bytost, proběhla na druhou stranu místnosti a zase zpátky do temného úkrytu. Zdálo se, že si nás nevšimla. Theinka okamžitě ztuhla a Juli začala nevědomky couvat, čímž nás všechny vytlačovala ven. „Fuj, co to bylo?“ šeptal jsem. „Mmmammmi!“ drkotala zubama Ash. „Hele!“ ukázala hůlkou Inouš a snažila se věc osvítit lucernou. „Nesviť na to, Inouši! Ještě si nás to všimne!“ houknul jsem na ni polohlasně. Theinka na nás mávala, abychom zmlkli. „Tiše!“ okřikla nás madam Monny. „Jsi kouzelník, ne,“ neodpustila si odpověď Inouš, ale světlo přece jen trochu stáhla. Juli se úplně zastavila, ani nedutala a zaujala postoj „nejsem tu, nikdy jsem tu nebyla a ani nikdy nebudu“. Ticho mi připadalo děsivé. Slyšel jsem jen šustění ze směru podivné bytosti. Madam Monny nás vybídla k činnosti. Světlo našich luceren osvítilo prostorný výklenek. A právě zde se skrýval ohavný Netvor! Vypadal jako obří šváb. Nejprve jsme si mysleli, že nás šálí zrak, ale stěny okolo se opravdu hýbaly. Byly pokryty hemžícími se šváby, odporně chlupatými stonožkami a jinou havětí.

„Fuuuj!“ vyjekly okamžitě Lena s Ash. „Žjóva!“ vydechl jsem ohromeně a bedlivě sledoval, co se bude dít. Theinka prohlásila, že si připadá jako ve filmu Indiana Jones a Chrám zkázy. Nebo Muži v černém. „Jůůů!“ vyjekla Inouš nadšeně a se zájmem tvora pozorovala. Juli si zacpala ústa rukou a nápadně zezelenala v obličeji. Měnící se barvu jsem sledoval s jistými obavami, neboť jsem stál nejblíže. „Juli, do rohu, nepoblej mě!“ dával jsem pro jistotu instrukce, jelikož jsem nabyl důvodného podezření, že dojde na nejhorší. Juli se na mě pohoršeně podívala, ale vzápětí vyloudila na tváři tak poťouchlý výraz, že i mně okamžitě došlo, že tenhle její nápad nebrat. Inouš ji samozřejmě v této myšlence hned podporovala. Radši jsem od nich poodstoupil.

„Nevaděj mi hlodavci, nevaděj mi brouci! Nic mě nevyděsí! Jsem statečný! Jsem odvážný! Vydržím uplně nejvíc!“ hulákal jsem cestou, ačkoli jsem zatínal svaly a snažil se, aby mi zuby necvakaly nahlas. Celá skupinka se rozběhla vpravo a nikdo si nevšiml malé šipky vedoucí vlevo. V tu chvíli jsem vypravěče opravdu neměl rád, ale neodmlouval jsem – na rozdíl od Inouše, která se nám snažila namluvit, že ona si tý šipky všimla, ale slyšela moje kecy a rozběhla se za náma. Tady bych rád poukázal na to, jaká tu bují protekce – Inouš odmlouvá, a přesto nedostane svědivou vyrážku! =)


Po chvíli jsme opět dorazili na rozcestí – kudy dál? Doprava? Doleva? Rovně? Lena se svalila ke zdi, řka, že se nerada rozhoduje. „Tak, a co teď?“ zeptala se Theinka, zvedla lucernu a začala zas hledat nějaké šipky či podivné značky. Juli ji následovala. „Já bych šla zase doprava,“ pronesla Ash. „Aspoň si budeme pamatovat, kudy se kdyžtak vrátit,“ dodala. „Hele! Koukněte!“ houkla na nás Juli a ukázala kouzelnickým párátkem na šipku vedoucí rovně, již právě objevila. „Juli, seš šikulka,“ pochválila ji Theinka. „Dobře ty! Jde se!“ houkla na ni Inouš a vydala se kupředu, svítíc si lucernou. Madam Monny se snažila udržet naši skupinku pohromadě.

Julie se shýbla a sebrala tučnou housenku. „Julie, co to? Tučná svačinka?“ zeptala se pobaveně Theinka. „No fůj, Juli, co to sbíráš?“ dodala Ash. „No co bych pro svoji sovičku neudělala,“ odpověděla Juli a spokojeně šoupla housenku v podobě 3D do kapsy. Doufám, že sebou nikde nešvihne. 2D housenka v kapse není dobrej nápad. „Já bych teda brala radši toho švába,“ zamyslela se Theinka. Najednou – kde se vzaly, tu se vzaly – na konci chodby se objevily obrovské kovové dveře. „Páni,“ vydechla Ash, zatímco Lena se zmohla jen na stručné: „Wow!“ Theinka zvedla lucernu, aby lépe viděla. Akční Inouš se rovnou vrhla ke dveřím – ale jen aby zjistila, že otevřít nejdou. Juli teď vytáhla kapesník a řádně se vysmrkala, zřejmě aby byla připravena na další katastrofu.

Zpoza dveří se ozýval dupot a řinčení řetězu. „Slyšeli jste?“ hlesla Lena. „Rychle zpátky,“ křikla slečna průvodkyně. „Je tam čert,“ zašeptala Juli dramaticky. „Jste si jistí, že chcete zjistit, co je za těma dveřma?“ zeptala se Ash. Juli začala couvat, byla však překonána slečnou průvodkyní, která nám v praxi předvedla, jak se má prchat. Juli a Ash ji rychle následovaly, Inouš ještě smutně pohlédla na zapovězené dveře a vydala se za nimi. Lenu ty dveře rovněž až nezdravě přitahovaly, ale sama tu zůstat nehodlala, tak se dala taky na útěk.

Země okolo nás se začala třást. „Že by se to dostalo ven?“ špitla Theinka. Ash začala panikařit. „Přidejte!“ povzbuzovala nás k rychlejšímu pohybu směrem do pryč. „Já chci na hrad,“ fňukla Juli. Inouš si jistila, jestli jsou všichni před ní, a v duchu si stále opakovala: „Alohomora!“ Pak se zarazila. „Kde je Sam?“ zeptala se zděšeně, když mě nikde neviděla. „Přece tady,“ hlásil jsem se. Ze stěn a stropu se začaly olupovat kusy hlíny. „To není dobrý,“ zhodnotila situaci Lena. „Ke mně! Všichni ke mně!“ svolávala nás madam Monny. Všichni jsme se k ní nahnali, ale jen Inouš se musela skrz všechny protlačit až k slečně lesnici, za níž se už schovávala naše křehule Juli. „Ano, madam?“ ptala se Lena, zatímco Ash nás rychle počítala. „Jsme tu všichni?“ ptala se. „Krugeo maxima!“ vykřikla madam Monny a okolo celé naší skupinky se vytvořil neviditelný štít, který všechny kameny i hlínu odrážel. Zastavili jsme právě včas, abychom nevběhli přímo do bortící se chodby.

„Co-to-bylo?“ vyrážela ze sebe Juli udýchaně. „Píšete to někdo?“ zeptala se Inouš udýchaně a zkusila se narovnat. „Myslím, že na tohle nezapomeneme ani bez poznámek,“ špitla Ash. Theinka se rozhlížela kolem sebe – všude samé kusy hlíny, kamenů a spousta prachu. Země se přestala třást. „Uff, díky, madam, to bylo o fous. Ta krysa musela bejt sebevrah,“ řekl jsem. „Anebo zrádce,“ dodala Ash. „Jste všichni v pořádku?“ zeptala se slečna průvodkyně a přehlížela celou naši skupinku. Juli rychle přikývla. Theinka se prohlédla. „Já jsem ok – a co ostatní?“ obrátila se na nás. Lena prohlásila, že necítí žádnou bolest, takže bude ok. Doufejme, že to nebylo jen náhlé zlepšení před smrtí.