Toto vyprávění sepsal (již opět v lidské podobě, nebojte) Andrew Uroboros.
Vinou sklerotické šéfredaktorky, která místo na žáby myslela na ovce, se k vám dostává až dnes, já však doufám, že na své zábavnosti i dojemnosti tento příběh nic neztratil! Omlouvám se za zdržení. SGG
Stalo se to krátce před oslavou Halloweenu, konkrétně 28. října v podvečer.
Vzpomínám si, že jsem se právě ve VS dobře bavil s Claudem (Klein) a Oliverem (McCollin). Snažili jsme se jeden druhého trumfnout v Bertíkovské fazolkiádě (cpali jsme se fazolkama a hádali se, kdo měl lepší příchuť), když do VS vrazila Lilian (Isabella Rorrs), popadla mě za ruku a se slovy: „Potřebujeme tě nutně na kolejce,“ mě vlekla pryč. Ještě jsem stačil zaslechnout Olivera, jak pronesl něco na způsob, že se mu líbí, jak vůbec nejsem ve své koleji pod pantoflem.
Na kolejce mě postavili ke gauči, na kterém ležela Vendy.
Jak jsem se později dozvěděl, píchla se o jehlu (nejspíš začarovanou) a usnula. Všichni zmatkovali, jen Ellka se snažila mávat hůlkou a hulákat nějaká zaklínadla. Tuším, že ´enarvate´ a tak. Nic ale nepomohlo, tak je napad´ nápad, že prý snad polibek by mohl pomoct, a protože nebyl nikdo jiný po ruce, dovlekly k Vendesouse mě (tomu se říká klika).
Nejdřív to zkoušely po dobrém a hrály na city.
„Andy, obětuj se pro záchranu Vendy!“ strkala mě ke gauči Lilian.
Nechápal jsem, co chtějí a díval jsem se udiveně z jedné na druhou.
Lilian do mě znovu šťouchla. „Bude to chtít pusu.“
Chvíli jsem lapal po dechu. „No, ale… já mám rýmu,“ snažil jsem se jim vysvětlit nesmyslnost jejich požadavku. Nepochodil jsem.
Lili mě obrátila k Vendy. „Andy, přece bys jí nenechal spát sto let. Podívej se, jak jí to sluší.“ Ale to už jí v hlavě kolovala myšlenka „Vymlouvej se, jak chceš, stejně nikam nepůjdeš.“ Pche – jako bych se vymlouval, že jo!
Když už se kolem mě začaly stahovat moc těsně a všechny se mračily. Ustoupil jsem nátlaku.
„Tak dobře, tak dobře,“ zabručel jsem. Líbnul jsem Vendy na tvář a honem uskočil, kdyby náhodou… (slyšel jsem, že holky občas mívají zvláštní reflexy a za pusu kluk vyfasuje jednu po hubě).
Inahe (Yuri Wolf) celou situaci sledovala a nejspíš se dost bavila.
Vendy pootevřela oko. Já pro jistotu koukal taky jen jedním okem. Pak Vendy vzdychla a zase oko zavřela.
„Vidíte! Nefunguje to!“ ukázal jsem vítězoslavně a snažil se zdekovat zpátky do VS, ale nepustily mě. Ta tam byla jejich dobrosrdečnost a hra na city.
„Ještě jednou,“ zavelela Lilian, „a tentokrát pořádně!“
Navrhnul jsem, abychom zkusili Vendy nařídit budík. Třeba by to pomohlo. Neprošlo mi ani tohle, a přitom to byl tak skvělý nápad.
Ashaii měla chuť něco poznamenat, ale nakonec nic neřekla. Kdo ví proč?
„Tak do toho,“ Lilian byla neoblomná.
„Snad nejedla česnek,“ pomyslel jsem si, když jsem viděl, že se z toho nevykroutím. Co nejrychleji jsem splnil „svou povinnost“ a snažil se vypařit. Držely mě – kolejní matriarchát!!!
Vendy otevřela oči a začala jimi kroutit na všechny strany, až jsem měl strach, že jí vypadnou. Ale holky na ní koukaly a dohadovaly se, co by to mohlo znamenat.
„Co by,“ řekl jsem škodolibě, „že nechce pusu ode mě, ale od nějakého žabího prince. A to já nejsem!“
Pak Lilian ukázala na Vendy. „Podívejte, jak se na Andyho úpěnlivě dívá.“
Já tedy nic neviděl. A pak jsem začal zelenat a na rukou mi rostly plovací blány…
Inahe se tomu všemu smála. Přičarovala si popík, sedla si do křesla a sledovala, co bude dál. Já jsem zatím zelenal čím dál víc.
„Heeej,“ snažil jsem se vysvětlovat situaci, „já fakt nejsem žába, jen jsem snědl špatnou fazolku. Vážně!“
Jenže nějaký kouzlo (asi ta Vendina jehla byla prokletá pořádně, když působila i na mě), mě měnilo dál a dál.
„Ale – no tak...kváák,“ snažil jsem se protestovat. Marně.
Lilian to najednou bylo k smíchu. „Andy, no táák. To zvládneš.“
To se jí dobře říkalo, když byla krásně růžovoučká a ne zelená jako po flámu.
„Teď budu potřebovat políbit já,“ došlo mi.
Inahe na svém křesle chřoupala popík. „A tak tu Andy kvákal až do své smrti,“ řekla dramaticky, ale pak se zasmála. „No jo, za dobrotu na žebrotu.“
„Kváák, kvák. A kdo za mě teď bude dělat úkoly,“ zděsil jsem se.
Inahe mávla rukou. „To dáš. A když tak se máš na co vymluvit.“
„Dobrý Bože,“ bědoval jsem, „je ze mě Megažabák.“
Všichni jsme usilovně přemýšleli, jak z té šlamastiky ven, ale najednou nápady došly. Holky se koukaly jedna po druhé, některé se culily, jiné se mračily.
„Andy a kdo mi zaručí, že když ti dám pusu, nebudu taky žába, co?“ vymlouvala se najednou Lilian. „ Jen to zkus ještě jednou s Vendy.“
„A kdo mi dá záruku, že když jí dám znovu pusu, že neusnu na sto let?“ Už jsem jim nevěřil.
Inahe znovu mávla rukou. „Ale ne, ať raději zůstane žábou, aspoň nás v létě nebudou trápit mouchy.“
„Fůůůj, mouchy nežeru, nejsem entomofag,“ ohradil jsem se.
„Dals jí pusu už dvakrát a akorát kvákáš, nic horšího už se ti stát nemůže,“ rozvíjela dál svou teorii Lilian.
„Může. Může ze mě být Vendy a to bych fakt nepřežil.“
Někde najednou začala bzučet moucha. To bylo divné. Začal jsem mít podezření, že celou tuhle situaci na mě někdo pěkně ušil. A Vendina jehla to nebyla…
Rozhlížel jsem se, jestli se někde neuvidím nějaké kukátko nebo mudlovskou kameru. Pak se objevila moucha a něco (nevím co) mě donutilo ji sníst. Bléééé, to byl hnus!
„A pak že nemá rád mouchy,“ řehnila se Emily (Moonová). Nějak si nevšimla, že se mi zvedá žaludek a mám co dělat, abych tu mouchu nevrátil na svět.
„Hele když se ti ještě něco stane, tak ti tu pusu dám, ale nejdřív to zkus na Vendy,“ nechtěla se Lilian vzdát své teorie. Tak jsem přiskákal k Vendy a celou ji oblízl. Co chtěly, to bylo!
Inahe se začala chechtat na celou kolejku. „Šikovný Andy.“ A hodila mi jako odměnu chcíplou mouchu, co právě našla na parapetu.
„Ty potvoro, to si budu pamatovat,“ zavrčel jsem.
Inahe s křikem utekla na druhý konec místnosti, protože se bála, že bych ji snad chtěl taky oslintnout, ale to jsem neměl v úmyslu. Vůbec nechápu, proč jsem za ní skákal s vyplazeným jazykem přes celou kolejku…
Ani jsme si nevšimli, že Vendy pořád poulí oči a začíná zelenat. Až když přišla Sophia a zděsila se.
„Co se to tu prosím vás děje? Proč je Vendy zelená?“ spustila. „A co tady dělá ta ohavná obří...žába?“
Urazil jsem se! Žába – možná, ale ohavná? To bylo sprosté.
„Ta žába je Andy,“ pochichtávala se Emily.
„Cože? Ona je zelená?“ Inahe se dívala ze Sophi na Vendy. „ Andy padej ode mě!“ začala hystericky ječet, protože jí došlo, že by mohla být taky žába. Vzala si Trimela a bránila si s ním obličej, jenže zakopla o nějakou stoličku a v tu chvíli jsem jí skočil na záda a taky jí oblíznul. TAK! A máš to!
Lilian pro jistotu utekla do svého pokoje. Potvory. Nejdřív mě do toho nacpaly a teď zdrhají.
„Andrewe! Petrificus totalus!“ To od Sophie nebylo vůbec hezké, vždyť jsem nic nedělal. A najednou jsem byl tuhý jako kus šutru. Ale s upokojením jsem sledoval, jak Inahe zelenají vlasy. Začala se vztekat a chtěla mě praštit.
Sophia mezitím obcházela Vendy a snažila se přijít na to, co se stalo. Vendy se totiž začala měnit a už vypadala skoro jako já. (Teda v žabí podobě, to je jasné)
„Jak se to stalo?“ zeptala se a holky začaly jedna přes druhou vyprávět.
„Vendy se píchla do prstu a usnula, ale z toho už by teoreticky měla být venku,“ ujala se vysvětlování Lilian. „A Andy – no, dvakrát zkoušel probudit Vendy starou metodou, ale poprvé to ošidil. Podruhé to vypadalo úspěšně, ale teď je z něj žabák, a když to zkusil potřetí, začal tu nákazu roznášet…“
Sophia pokývala. „Takže jestli tomu správně rozumím, Vendy se píchla do prstu a usnula? A teď sice nespí, ale nemůže se pohnout a je proměněná v žábu?“ obrátila se na Vendy. „Vendy, slyšíš mě?“
Vendy zamrkala, asi na znamení souhlasu, ale ani se nehnula.
„Nepoužil proti ní někdo kouzlo?“ zajímala se Sophia.
„Ellajz,“ bonzovala Inahe a poskakovala vzrušením.
„Ellajz?“
„Ellinka,“ vysvětlovala honem. „Měla v ruce hůlku a kouzlila. Snažily jsme se jí v tom zabránit, ale ona byla moc silná.“
„Tak ji spoutala asi ona,“ přemýšlela nahlas Sophia. „Kde je? Kdo ji viděl naposledy?“
„V čudu, možná s Mattem, nebo se Samem,“ Inahe udělala podivný škleb.
„Žárlivko,“ vyplázl jsem na ni jazyk.
Sophia vytáhla nějaký sešit a začala v něm listovat. „Něco se mi vybavuje… že by nějaká bylina?“
Lilian se dál snažila vysvětlovat, že Ellka Vendy nezačarovala, že kouzlo použila až potom, co se Vendy píchla a usnula.
Její vyprávění přerušil přílet sovy. Všichni jsme na ni udiveně koukali, protože to nebyla obyčejná sova, ale průhledná.
„Duch sovy,“ zašeptala Inahe. „Hustýýý.“
A zatímco jsem seděl, pořád neschopný pohybu, v koutě, průsvitná sova vložila Sophi do rukou svitek a odletěla přímo skrz zeď.
Sophia četla nahlas. „Oba očarovaní mohou být osvobozeni z žabí podoby polibkem studentky, respektive studenta 5. ročníku. Zkamenělí mohou být zbaveni pout dotykem nati mandragory.“ Pak se plácla do čela. „ No jo mandragora! Na tu jsem si nemohla vzpomenout.“
„Tak seženeme nějakého páťáka, nebo spíš páťačku v mém případě,“ snažil jsem se upoutat pozornost.
Sophia se zamyslela. „Ellka je v pátém. Kdo ještě?“
„Ellka, Adriana, Josti, Paul a Theo,“ vypočítávala na prstech Inahe.
„Nikdo neřekl, že to musí být 5 ročník stejné koleje,“ prohodila Lilian. „ Protože Andymu by mohla pomoct Cissa - třeba a Vendy James.“
„Hmmm - no tak snad sem někdo z nich přijde...“ Sophi se zamračila, „ koneckonců, když tak na to koukám, není tu napsáno, že by Andyho musela políbit holka anebo Vendy kluk, možná to má být i naopak.... i když..... No ale jak sem dostaneme někoho z cizí koleje?“
„A nemohla bys prostě Andyho uvolnit a on by si doskákal do síně pro pusu sám. A Vendy můžeme vynést,“ navrhla Lilian.
„To by možná šlo. A myslíte, že Andymu někdo tu pusu dá?“
„Za zkoušku nic nedáme a on určitě slíbí, že se bude chovat slušně, viď Andy?“ uculila se Lilan.
„Já se chovám pořád slušně,“ zabručel jsem.“ Jen když Inahe provokuje, tak ji škádlím. Ale jestli mi dá někdo pusu, to nevím. Jsem žabák a ještě k tomu žlutý.“
„Vždyť jsi zelený.“
„Sophi, jsem zelený, ale duši mám žlutou,“ zasmál jsem se kvákavě.
„No, Andy, jestli chceš, tak tě uvolním, ale musíš slíbit, že už nikoho neohrozíš nákazou! Žádné olizování! - Finite incantatem.“
Slastně jsem se protáhl. „Sophi a jak mi dají pusu, když nesmím olizovat?“ Na odpověď jsem nečekal a honem skákal do VS.
„No prostě necháš jazyk za zuby!“ volala za mnou Sophia.
Ve VS jsem sháněl studentku pátého ročníku, která by byla ochotna mě políbit. Sliboval jsem celé království a půl Vendy k tomu, ale moc platné mi to nebylo. Až se nade mnou slitovala Narcissa Teacherová a dala mi pusu na zelený čelo.
Vrátil jsem se zpět do kolejky…
Lilian na mě koukala. „Andy, tak co, jak se cítíš?“
„Jako žabák.“
Najednou světla v místnosti zhasla, a když se znovu rozsvítila, nebyl jsem už zelený. Měl jsem na hlavě korunku jako nějaký princ a zlaté vlasy (tomu jsem se dost divil, protože mám vlasy normálně tmavé. Ale později jsem si nechal udělat melír. Na památku.
„Tak Andy a teď jestli neuděláš úsměv, který podlamuje kolena, tak se vážně naštvu a začnu trucovat,“ prohlásila Inahe.
Usmál jsem se, jak nejsvůdněji jsem uměl a ona omdlela.
„Hm, škoda, že nejsem mladší….“ povzdechla si Sophia. „ Měl bys ale honem jít poděkovat Narcisse!“
Horší to bylo s Vendy. Žádný páťák se role zachránce ujmout nechtěl. Až po dlouhé době se jim podařilo někoho sehnat (už si nepamatuji koho).
Takže jsme byli nakonec oba vysvobozeni a prokletá jehla putovala v krabičce panu profesorovi Mattovi. Všichni jsme doufali, že s ní bude zacházet opatrně a nebude jednoho dne kvákat.
Dodatek. – Druhý den přišla Ellka do kolejky. „Sakra... čo sa to tu dialo? Ja som prišla o zábavu, žabovanie, bozkávanie? To sa musí zopakovať!“
A já jsem dostal infarkt.
V textu jsou použity autentické materiály.
